Je-li tělo v pořádku , je ho vždycky všude plno , ale běda , když mu něco schází . Neumí snášet bolesti(jsou mu na obtíž) a brání mu tvářit se , jakoby mělo vše pod kontrolou . Při nemoci se ego stahuje . O to více se potom může projevovat duše .
Když pláču , nepláču bolestí nebo ze sebelítosti , nýbrž z nahlédnutí – z uvědomění si mé opomíjené duše . Nikdy se nevnucuje , ale kdybych ji hledal , byla by tady . Je tu vlastně pořád , ale ego ji vytěsňuje z mého zorného pole s výtkou , že ruší , že stejně nemá co říci , že je úplně mimo realitu , že nemůže o ničem spolurozhodovat a že beztak ničemu nerozumí(zkrátka má být zticha a zmizet , nebo se stát neviditelnou) .
Pro mnohé , kteří okamžik nehody(úraz , pravda o nevyléčitelné nemoci) prožili – a tudíž se ocitli v bodu nula – ví , že ono zjištění nebyla náhoda . Duše ví , že to nebyla náhoda , ego se tomuto zjištění brání .
Kdo je v bodu nula , nenaříká . Naříkání je s nulovým stavem neslučitelné . Duše v tomto stavu chce zůstat co nejdéle – je plná a zcela přítomná . Duši jsou bolesti lhostejné . Má sice k bolesti soucitný , ale ne spoluútrpný vztah . Považuje bolest za hlásnou troubu , za volání po tom , abychom jí věnovaly pozornost . Bolestí ohlašuje své nedostatky , které u ní vyvolal život určovaný egem.
Pokud nemocný v bodu nula leží zcela tiše a dýchá povrchně(aniž by se dusil) , nemá žádné bolesti . Je to jakýsi stav bez tíže . Ale jeden jediný hluboký nádech , jenž roztáhne plíce a ty zatlačí na páteř , vyvolá krutou bolest a zmaří veškerou koncentraci na duši . Je to umění vyvažování , kdy se povrchní dech dávkuje tak , aby vzduchu nebylo málo ani moc .
Ego považuje rozšířené vědomí za luxus , pro něj je důležitá jen tělesná kondice .
CLEMENS CUBY – Na cestě do sousední dimenze
